Sídlo baronky Kocové.
Blízko zámku v Kolodějích nad Lužnicí stojí na protilehlém břehu řeky zajímavá a neobvyklá vila. Její stav je zatím značně neutěšený, ale na fotografiích z počátku století můžeme vidět vkusně upravený park a uprostřed něho romantické stavení zarostlé psím vínem. Skalní "Kolodějáci" vědí, že zde bývalo sídlo baronky Kocové.
Přesněji by ovšem místo mělo nést název: vila hraběnky Kocové z Dobrše a Vratislavové z Mitrovic, baronky Schell-Bauschlottové.
Mohlo by se však zdát, že měla vila hned několik majitelek. Je to trochu zamotaná historie, ale lze ji snadno vysvětlit. Šlechtična Terezie Kocová se stala v roce 1839 manželkou hraběte Karla Vratislava-Mitrovice, majitele kolodějského panství. Kocová bylo její dívčí jméno. Přesněji Kocová z Dobrše. Ale velice záhy, již ve svých 20 letech ovdověla. Nutno podotknout, že když se vdávala bylo jí teprve 15 let a její manžel byl o 16 let starší.
Terezie prý byla neobyčejně krásná a "sportu, najmě jízdy koňmo a radovánek milovná". Za dobu jejího devítiletého vdovství prožil kolodějský zámek svoje nejrušnější a nejslavnější období. Střídaly se tu návštěvy z řad významných šlechtických rodů i rakouské panovnické rodiny, hostem tu býval i arcivévoda Štěpán. Nápadníků krásné zámecké paní bylo mnoho, zvítězil jen jeden, baron Jan Křtitel Schell - Bauschlott.
Když dospěl Tereziin syn Eugen, předala mu panství i zámek a dala si spolu s baronem postavit zmíněnou vilu. Přestože už tehdy nosila jiné příjmení, udrželo se v tradici její původní jméno Kocová z Dobrše, jméno jednoho z nejstarších šlechtických rodů, píšících se podle tvrze Dobrš nedaleko Volyně. Vznik jména Koc líčí pověst se slavným aktérem našich dějin v hlavní roli - císařem Karlem IV.
Pověst o vzniku rodu Koců z Dobrše. Nedaleko Volyně prý kdysi stával mlýn a v něm hospodařil mlynář, říkejme mu třeba Matěj. Když zrovna neměl Matěj co na práci, chodíval do blízkých lesů na lov. Pověst se zde snažila nejspíš zaobalit pravé jádro věci, že byl Matěj pytlák. Co jiného by měl mlynář pohledávat v lese? Nehledě na to, že mlynář, co nemá zrovna nic na práci a bloumá po okolí, je podezřelý živel.
Jak se tak jednoho dne zase Matěj prodíral mlázím, uviděl strom. Na tom není nic divného, les se skládá z mnoha stromů, ale tenhle strom byl zvláštní. Seděla na něm divoká kočka a ležel pod ním rytíř, na kterého si ta kočka brousila zuby, drápy a všeliccos jiného. Mlynář popadl samostříl a nebezpečné zvíře zastřelil zrovna ve chvíli, když se chystalo na rytíře zaútočit. Praví pověst. Příběh se mohl ale odvíjet i jinak. Která hloupá kočka, byť sebevíc hladová, by se chtěla vrhat na oplechovanou konzervu ve tvaru rytíře?
Matěj se pravděpodobně lekl, že se rytíř probudí, načapá ho s kuší v lese a on z toho bude mít veliké nepříjemnosti. Otočil se proto jako na obrtlíku a vzal nohy na ramena. Zakopl o nejbližší pařez, zařval několik závadných souvětí a rozplácl se na zemi. Nezvyklý hluk probudil divokou kočku, která v klidu lesní samoty dřímala na větvi. Ztratila rovnováhu, nadskočila asi tak stopu vysoko, kdyby tenkrát znali metrickou soustavu vyskočila by přesně 29,635 cm, a spadla se stromu rovnou na Matěje. Tím leknutím chudinka na místě zcepeněla.
Jenže se neprobudila jenom kočka, ale i rytíř. Sotva otevřel oči, uviděl zarostlého loupežníka, jak zápasí s čímsi chlupatým a přitom na něho ještě míří kuší. Popadl meč a chtěl se bránit. Matějovi se naštěstí podařilo v ten okamžik kočku odhodit a duchapřítomně zvolal: "Zadrž, cizinče! Zachránil jsem ti život, holýma rukama jsem přemohl nebezpečnou šelmu, právě když se na tě vrhala!" Neznámý rytíř zjihl, uronil slzu a objal vousatého zachránce. "Díky ti, šlechetný muži. Hned se ti za tvůj hrdinský čin odvděčím. Jsem totiž sám tvůj vladař Karel Lucemburský. Za záchranu života tě povyšuji do šlechtického stavu. Za přemožení divoké kočky tě pasuji na rytíře Kočku. Ale aby tvé jméno nevzbuzovalo smích, radši si je poněmči, to je teď moderní, rytíř Katz zní líp. A jelikož podle tvého zamoučeného oděvu vidím, že jsi mlynář, smíš od této chvíle nosit ve svém erbu zlaté mlýnské kolo v modrém poli ."
Během času se jméno Katz ještě upravilo na počeštěné Koc a nový šlechtický rod byl na světě.
Některé další verze pověsti dokonce praví, že mlynář zachránil život ne Karlu IV., ale už knížeti Oldřichovi, tedy mnohem mnohem dříve. Nebezpečným zvířetem prý nebyla kočka, ale divoký kanec. Ať už to bylo jakkoli, šlechtičtí potomci statečného mlynáře si měli po generace o čem vyprávět.
Krausová Martina
Městské muzeum Týn nad Vltavou
