Pověst o statečném rytíři Kryštofu Kocovi

Kryštof Koc, statečný a urozený rytíř, vydal se po vzoru jiných slavných rytířů se svou družinou na cesty, aby si vydobyl cti a slávy v dalekých zemích. Dostal se až k moři do Benátek, kde se podivoval mnoha nevídaným věcem. Vraceje se odtud do vlasti, vezl s sebou sbírku různých památek a cizokrajných zajímavostí, mezi nimi i mladého, živého krokodýla.
Pod dobršským hradem se tehdy rozkládal park, v jehož zeleni se jako zrcátko v trávě leskla hladina malého rybníčka. Tam dal rytíř zříditi ohradu pro hosta z dalekých krajů a svěřil ho péči svého služebníka Racochy, na něhož se mohl dobře spolehnouti.
Racocha ještěra pečlivě ošetřoval, krmil ho a koupal v rybníčku a krokodýl mu přivykl tak, že za ním běhal jako psík. Někdy za ním vběhl na nádvoří a počal tu pobíhati na svých krátkých, křivých nohách mezi drůbeží, směšně přitom mrskaje dlouhým, hřebenovitým ocasem. Psi, jakmile ho spatřili, vrhali se proti němu se zuřivým štěkotem a ježili hřbety, ale před bílými pilami, jimž se podobaly jeho ozubené čelisti, drželi se v uctivé vzdálenosti. Časem si však obyvatelstvo dvora zvyklo na cizokrajného hosta, ba pohlíželo na něho jako na nemotoru, kterému možno lehce uklouznouti. Avšak běda, když si kuře anebo malé kačátko nepovšimlo, že se krokodýl, podoben kusu kmene, povaluje u rybníčka v trávě. Tu, přiblížilo-li se k němu, chňapl po něm znenadání svou zubatou tlamou a kačátko zmizelo navždy v jeho nenasytném chřtáně.
Krokodýl rychle rostl a sílil, krunýř mu ztvrdl a rohovatěl, že byl jako z kosti. Nebylo už možno pouštěti ho z ohrady, aniž mu byl dán na protáhlou hlavu pevný kožený náhubec. Ohrožoval nyní nejen drůbež, nýbrž i děti, hrající si na dvoře.
Tak přečkal léto, podzim i zimu, pečlivě zahříván ve svém pelechu, a z jara se zase vesele probíhal parkem, děsil rybky v rybníčku a na dvoře drůbež a bázlivé děti.

Když se stromy v panské zahradě oblily bílými a růžovými květy, uspořádal rytíř Koc májovou slavnost, k níž se sjeli rytíři z celého Pošumaví. Obdivovali se krásnému parku i koním a ohařům štědrého hostitele, největší pozornosti se však těšil veliký, zelený krokodýl. Proplétal se nebojácně mezi hosty v parku, mžouraje na ně potměšile očima a ukazoval jim svoje strašlivé zuby.
Bylo mnoho hostů, bylo třeba mnoho sloužících. I Racocha, strážce krokodýla, musel pomáhati nosičům jídla a pití a nemohl se věnovati svému svěřenci. Až teprve, když se přiblížil večer, zavedl krokodýla do ohrady, sňal mu náhubek a dal mu žráti. Zavřel dvířka a již zase spěchal po práci, dále se o něho nestaraje.
Slunce již zapadlo za hory, když se hosté počali rozjížděti. Za tmy sklízeli sluhové náčiní, usínali unaveni v chůzi a také Racocha, sotvaže se octl v čeledníku, upadl hned v hluboký spánek. Zlaté paprsky jitra zašimraly spáče na tvářích a probudily také Racochu. Vstal, pospíšil si pro chléb a k pivnici pro dávku řídkého piva. Nasnídal se a šel nakrmiti krokodýla.
U ohrady byla vrátka otevřena a – krokodýl nikde. Nebyl v ohradě ani v rybníčku, aniž kde jinde v parku. A tu – ó běda! zpozoroval Racocha, že jsou otevřena i vrátka vedoucí z parku, obehnaného silnou zdí, ven do polí a luk. Nebylo pochyby, že tudy krokodýl uprchl. Některý z hostů z neopatrnosti či ze zlé vůle otevřel vrátka a pomohl tak vězni na svobodu.
Racocha čel oznámiti nemilou příhodu panu Kocovi. Nastal shon po uprchlíkovi, avšak všechno hledání bylo marné. Ztratil se, jako by se byla pod ním země slehla. I vylil sobě pán zlost na ubohém Racochovi a dal ho vymrskati z hradu.
V roklině za Poledníkem, proslulé nejedním podivným, neobyčejným příběhem, tmělo se tehdy neveliké, avšak hluboké jezero, napájené vodami horského potoka. Zde v místech, kde založil rod Koců svoji moc a slávu, počaly se pojednou díti nové události, plné záhady a hrůzy. Stalo se, že ovčákovi, který tu v březině pásl stádo, sběhla ovce dolů k jezeru. Poslal pro ni psa, pes dole zuřivě zaštěkal, vrátil se však bez ovce, všecek ustrašen a hrůzou schlíplý. Po ovci se ztratilo tele, zmizelo hříbě, nevrátil se pasák.
I báli se lidé jíti roklinou, domnívajíce se, že tam opět řádí zlá Baba-jaga, která tu nad potokem byla zakleta v skálu od dobré Baba-gůry za to, že zhubila rytíři Kocovi jeho dceru.
V tu dobu zaslechl zprávy o řádění neznámého netvora v rokli nad Poledníkem i nešťastný Racocha, který vstoupil do služeb sousedního zemana. Napadlo ho, že by to mohl býti zmizelý krokodýl, který se uchýlil do jezera. I vypravil se do rokliny, aby odhalil její strašlivé tajemství.
Ukryl se pod clonou mladého olšoví a téměř nedýchaje pozoroval hladinu jezera, temně se lesknoucí. Zanedlouho počaly padati do rokliny dlouhé večerní stíny. Kdysi bývalo jezero v tu dobu neklidné, neboť z hlubin vynořovaly se v podvečer veliké ryby a pleskaly sebou na hladině, vyskakujíce po jepicích a vesele laškujících muškách. Nyní však bylo jezero ztrnulé a tiché a z jeho hlubin stoupala hrůza.
Nad hory vyplul bledý měsíční srpek a zrcadlil se ve vodě, jako by se koupal. Tu zahlédl Racocha opodál jezera mladého jelena, který vyšel z úkrytu v houštinách, aby se v jezeře napil. Stanul na cestě, rozhlédl se, větřil, a když nic podezřelého nevypátral, seběhl dolů k jezeru, sehnul hlavu, zdobenou vidlicí parohů, pil. Pojednou rozvlnila se hladina jezera, z vody se vynořil temný, dlouhý klín hlavy – a jelínek, uchvácen byv za nohu, zmizel v jezeře.
Racocha poznal, že jelínka pod vodu stáhl krokodýl. Co viděl, sdělil čeledi Kocově. Sám se neodvážil předstoupiti před svého bývalého pána. Ten želel svého přenáhlení, neboť se přesvědčil, že Racocha nenese žádné viny na zmizení krokodýla.
Koc poručil prokopati hráz a vypustiti vodu z jezera. Zahučela dravým proudem, rozhodila balvany, které jí stály v cestě, jako by to byly pouhé oblázky, a hnala se divoce do údolí. Zanedlouho se počalo jezero prázdniti, ze dna se vynořovaly balvany, mezi nimi se bělely kosti. Jen ryb tu nebylo, neboť všechny byly už vychytány. Nebylo pochyby, že tu má úkryt zmizelý krokodýl, že mluvil Racocha pravdu.
Vtom se ozval na břehu jezera zděšený křik. Čeleď zahlédla krokodýla, myslivci ho zasypali šípy a vrhli po něm oštěpy, neboť se chystal uprchnouti z léčky. Střely i kopí se odrážely od tvrdého krunýře jako od železa, rozzuřené zvíře se samo chystalo k útoku.
Tu vystoupil ze zástupu diváků sám Racocha a požádal o dovolení, aby směl s krokodýlem podstoupiti boj. Uchopil pevně kopí, sestoupil na dno jezera. Krokodýl, spatřiv ho před sebou, divoce se po něm rozehnal. Jakmile se rozevřela jeho strašná, zuby posetá tlama, nemeškal Racocha a pohroužil prudkou ranou kopí v jeho útroby.
Krokodýl sklapl čelisti, drtil kopí zuby, zmítal sebou na dně jezera. Voda kolem něho rudla jeho krví a konečně se na hladině objevil světlý, žlutý břich. Příšera z rokliny dokonala.
Mrtvého krokodýla vynesli na břeh, odvezli ho na Dobrš. Tam ho vyvrhli a vycpali na památku. Putoval prý po čase darem na hrad Velhartice. Za třicetileté války byl zničen na kterémsi hradě, zapáleném Švédy.
Racocha byl přijat pánem na milost. On sám i jeho potomci zažili mnoho let dobrých i zlých ve službách rytířů Koců.
Ještě dnes spatřujeme na hradě Dobrši v hradním příkopě velikého, zeleně zbarveného krokodýla. Je to řezbářská práce Menčíka, světáka z Podlesí, známého po širém kraji pod jménem „vousatý táta“, který si koupil vnitřní část dobršské tvrze a naplnil její síně starožitnostmi, jež po celý život schraňoval a ze světa svážel na Dobrš. Rád se časem oblékl v brnění a objevil se na různých slavnostech jako středověký rytíř. V něm, posledním českém rytíři, dožila i sláva Dobrše a jejích hradních pánů.